Rád snídám. Pečivo přímo z pekárny. Když jsem na jedné cestě z noční služby, právě vstříc pekárně, fotil pole slunečnic, propojil jsem v krátkém verši jejich i svou snídani ...
k ránu
od obzoru
přilétá pamlsek
čerstvý
a křupavý
sluneční paprsek
(prý se to jen říká, že slunečnice každý den otáčí svou hlavu za sluncem - ale já tomu věřím)
Už od dětství ve mně pouliční lampy a lucerny probouzí pocit tajemna. Sedící na patníku, jsem kolikrát čekal, až se rozsvítí. Tato působí trochu hororově. Však proč ne ...
mám rád
když se rozhoří
a můj stín
natolik zpitvoří
až se v něm poznám
Omlouvám se, v této části nebudu originální. Při pohledu na nápis ve fotografii mám v hlavě krátký text písně od Psích Vojáků s názvem Hotel. Zkrátka musím ...
je hrozný spát v hotelu
někde u moře
v cizí zemi
dole čeká chlap
až mu to zaplatíš
(Filip Topol)
Ačkoliv nejsem klasickým světoběžníkem, občas mě přepadne chuť jet, ztratit se a třeba i nesmyslně křižovat domovinu. Trasu ať udává náhoda ...
jen se tak rozjet
bez cíle startu
pro nový směr
losovat kartu
(eso - sever, král - jih, dáma - západ, spodek - východ)