Můj katastrofický deník

Několik zcela autentických lednových střípků, které jsem pro přehlednost sestavil do jednoho týdne. Upozorňuji (ale přísahat nebudu), že 99% vyprávěného je pravda pravdoucí.

Pondělí

Celých 19 let, to je doba po kterou se holím, jsem se domníval, že mezi pánskou žiletkou určenou na obličej a žiletkou dámskou určenou na nohy, popřípadě jiné partie, žádný rozdíl není. Prakticky jsem to vyzkoušel skutečně až v pondělí ráno. No a vy, kteří jste to prakticky ještě nevyzkoušeli, to už prostě zkoušet nemusíte. Tato jatka by pro začátek mohla stačila.

Úterý

V úterý jsme měli školení. Bezpečnost práce. Školitel nás školil o všem možném. Došli jsme až k požárům, když se zeptal, kdo z nás kouří. První se přihlásil kolega. Školitel se na něj podíval a říká: "A vy mi zrovna připadáte takovej inteligentní, to se divím, že kouříte ..." V tu chvíli jsem nevydržel a skočil mu do věty: "Počkejte, nechápu proč spojujete kouření s inteligencí, já si například myslím, že ..." Též mě nenechal domluvit, ukázal na mě prstem a říká: "Vy, vy jste jasnej, dlouhý vlasy, nevoholenej (však si to zkuste dámskou žiletkou), takovej rockovej typ, večer pár pívek, krabičku cigaret, free život ... až skončíme, tak mi dejchnete, tak jako exeplárně!" A taky že jsem dejchal. Exemplárně.

Středa

Ve středu jsem dostal mail s pracovní nabídkou, jestli nechci (za honorář) fotit v jednom místním LUXUSNÍM klubu. Znělo to lákavě. Ale pak jsem se zamyslel nad svým životním stylem (pořád mě v hlavě hlodala ta úterní slova našeho školitele) a tak vůbec nad sebou samotným ... až jsem, aniž bych se chtěl někoho dotknout či někoho urazit, odpověděl: "Děkuji, v LUXUSNÍM ne."

Čtvrtek

Ve čtvrtek se nic zvláštního nestalo. Jenom ráno, těsně předtím než zazvonil budík, jsem měl krásný (řekl bych až LUXUSNÍ) sen. Putoval jsem pouští. Myslím, že to byla poušť Gobi. Dlouho jsem putoval. Hodně dlouho. Tak dlouho, až jsem byl strašně žíznivej. A v té chvíli, kdy jsem byl úplně nejvíc žíznivej, jsem našel krásnou oázu a v ní studánku s výbornou průzračnou osvěžující vodou, jemně perlivou, s ledem, řezem limetky, brčkem ... a pak zazvonil.

Pátek

Konec týdne. Spěchal jsem na autobus, abych byl brzo doma. Teda - v restauraci. Strašně pršelo. Na té zastávce, pod přístřeškem, který je od zastávky vzdálený několik metrů, se mnou na trolejbus čekal klučina ... tipuji 10-11 let. Byl jsem rád, protože jsem si mohl v klidu číst, aniž bych se bál, že si přijíždějící "jedničky" opět nevšimnu. Zkrátka ... až vykročí k zastávce klučina, vykročím i já. Jak jednoduché! Jenže klučina nevykročil. A tak jsem si toho troleje všiml, až když mi ukázal záda. Otočil jsem se zpět na kluka, že mu vyčiním, ale ten už nasedal do auta, které zastavilo před přístřeškem. Při odjezdu mi to smrádě skrz zadní okno ještě škodolibě zamávalo pápá. Tak jsem v tom chcavci, v té kose, čekal na další jedničku dalších patnáct minut. Ale já mám jinak děti rád ...