Ve správnou chvíli, na správném místě (fotočlánek)

Zapomeňte na drahé fotoaparáty. Zapomeňte na fotografické workshopy. Zapomeňte na zkušenosti. Zapomeňte na všechno! Nejdůležitější je náhoda.

Náhoda a štěstí. Ocitnout se ve správnou chvíli na správném místě. Na minutu, na metr přesně. Krok mimo, pár vteřin déle a je to pryč. Těmto náhodám, tomuto štěstí, se dá vyjít v ústrety - sledovat předpověď počasí, časně vstát a hlavně se přiblížit k místu, kde by tento okamžik mohl, ale nemusí, nastat. Vstanu poprvé - nic, podruhé - nic, potřetí - nic, ale jednou to přijde.
Vůle a trpělivost.

Na co čekám? Co hledám? Za čím jezdím? Většinou je to světlo. Ranní. Nepohrdnu ani večerním. Ale ... zkrátka pozoruji raději, jak celá země vstává, než jak jde spát. Následující fotografie vznikla ovšem za dne, v pozdním odpoledni, kdy mrak skřížil cestu slunci a já se ve správnou chvíli nacházel na skalním ostrohu na konci, nebo chcete li - na začátku Železných hor, tedy na správném místě.
(Omluvte nedokonalost fotografie - šum. To světlo za to stojí. Nebo?)

I zdánlivě neviditelný mráz dokáže naplnit zdánlivě neviditelné prázdno. Světlem. Reakce přírody jsou tak rozmarné. Snažím se je poznat. Znát. Učím se předvídat, co se zrovna stane. Nejde mi to. Občas předpokládám ranní mlhu a ono mě zaskočí to nejjasnější jasno. Jindy nevidím na krok. Kdysi jsem se jednoho zkušeného fotografa zeptal, kdy lze podle něj mlhu předpokládat - odpověděl mi: "To je moje nouháu." A tak si v tom šlapu dál - sám.

Voda. Ta, která spolu se světlem dokáže vytvořit neuvěřitelné. Ať už ve své tekuté povaze - v řece, v potoce, ve sklenici vpravo nad talířem, v podobě páry - nad rybníkem, nad čerstvě hnojeným polem, nad letním lesem, zmrzlá v led - na přehradě, na skále v podobě rampouchu, na zimním stadionu, v papírovém kalíšku Coca Coly od Meka. Paní Voda ve své poletující podobě ...

Dovolím si od fotografie odbočit, pro odlehčení ... ten led na následující fotografii mě k tomu nutí.
Nastydl jsem se. V noci. Z přízemního mrazíku, na trávě. A tak jsem si šel do lékárny pro nezbytnou meducínu. Naporoučel jsem si toho za třista. Vitamíny, kapky na polykání, kapky na kapání. Když jsem sličnou lékárnici požádal o kapky do nosu, zeptala se mě: "Pro dítě či pro dospělého?" A já jí odpověděl: "Pro mě." A ona se hezky usmála ...

Samostatnou kategorií, v čekání na správný moment, je street-foto. Fotografování lidí v ulicích. Tedy pokud "nepodvádíte" svým modelem, svou figurínou, která v té ulici tropí to, co vy poručíte.
V opačném případě se zeptáte, zda můžete, bezdomovcům zaplatíte pivo, dítě vezme zavděk bonparem ze sáčku, slečna sedmikráskou. A nebo se zkrátka nezeptáte ...

S fotografováním lidí v ulicích jsem v začátcích. Pojďme tedy zpět do přírody. Do ranní přírody. Baví mě chodit po loukách, kde stébla zdobí jinovatka ztuhlá přízemním mrazíkem. Mám od ní kolikrát mokro v botech, nohavice vlhké až ke kolenům - takové ranní zastudění. A tak tam stojím pod dubem a sleduji slunce. Je neuvěřitelně rychlé, už hodinu po úsvitu je snad deset metrů nad obzorem. Neuvěřitelné. Stojím tam a dívám se, jak celá země vstává. Kohouti na mě řvou z vesnice a srnky se kolem mě promenádují, jako bych byl srostlý s tím obrovským kmenem dubu. Foťák visí na větvi - už je plný nekvalitních fotografií, z kterých doma vyberu ty, které se dají postprocesem zamaskovat do jisté profesionální kvality. Jen tak na voko.

Dovolím si odbočit podruhé ...
Přišla mi nedávno sms-ka z internetu. Bylo v ní napsáno, že budu otcem. A podpis. Nejprve mě to malinko vyděsilo, ale brzo jsem zjistil, že se musí jednat o omyl. Za prvé jsem se s žádnou dívkou toho jména v posledních devíti měsících nesbližoval a za druhé jsem si byl díky mnoha hrubkám v té jediné větě zcela jist, že bych se s touto dívkou tak daleko nikdy určitě nedostal. Jelikož byla sms poslána z internetu, nemohl jsem ji odepsat a upozornit jí na onen omyl, případně i na hrubé hrubky. Začaly mi ovšem chodit další sms-ky s mnoha dalšími, někdy až neuvěřitelnými chybami. Nastávající maminka se v oněch zprávách střídavě litovala, poníženě mě prosila, aby mi pro změnu za chvíli zase nevybíravě nadávala. A tak pořád dokola. Chudák skutečný otec o svém budoucím potomkovi nic netušil. Nejsem si tedy úplně jistý, zda o to vůbec stál - respektivě o partnerství s touto ženou. A tak mi pozdě večer přišla sms-ka poslední: "Ty hajzle!" Jasná, stručná věta. A úplně bez chyby!

Když si příroda usmyslí reagovat jinak, než já předpokládám, bývá na tom ranním fotografování nejlepší závěrečná snídaně na rohu v mlíčáku. Sedím tam, dva chlebíčky s šunkovými nudličkami zapíjím kakaem z šálku a'lá 1970. I ta lžička je od soudruhů z NDR, ale už krapet vylepšená - vychytali na ní mouchy. 
U této snídaně pozoruji lidi. Tváře mají ještě otlačené od pošltáře, oči zrovna rozlepili, nakupují rohlíky a spěchají do práce. Přitom to ráno, jak já sám moc dobře vím, začalo už před dobrými třemi hodinami. A jak bylo krásné ...

Neviděl jsem tu fotku už někde?
Rybník na fotografii se nachází vedle Choltického zámku na strouze se jménem "Zlatý potok".
A dělá svému jménu čest. 

Ano, můj bystrý čtenář poznal správně, že tato desátá fotografie je barevná verze první fotografie tohoto blogu. A pokud mi můj čtenář napíše, která se mu líbí více, zda barevná či černobílá, budu rád. Mějte hezký den ...

Pojď se přesvědčit, že i Facebook může přinést dobré a příjemné věci ...