Vírou řeky Doubravy (fotoblog)

Série fotografií, které jsem pořídil během své potulky v nádherně divokém údolí řeky Doubravy mezi obcí Bílek a městem Chotěboř ...

Zařídili to moji rodiče, kteří Michala Tučného moc rádi a často poslouchali, že i já (už od dítěte) znám jeho písně lépe, než vlastní boty. A taky proto, protože jsem se v nich (v těch písních, i v těch botech) několikrát našel - například: "Ó, ládylí, ještě mám fůru času, mám fůru času, a tak spím v obilí, a zdá se mi sen plný dívek ..." No a tak dále.
Do úvodu svého nového fotoblogu použiji část textu z písně o ránu. Takovou, kterou si vduchu, někdy i nahlas zpívám, když stojím na skalním ostrohu nad Lovětínskou roklí a pozoruji, jak se Ronov nad Doubravou, Žleby, Čáslav, a spousta dalších obcí na hranici středočeského a východočeského kraje probouzí do nového dne. Já se ...

... koukám, jak celá země vstává
a připadám si, jak ztracený syn,
já ten obraz dál v srdci přechovávám,
nežli noc na celý kraj položí svůj stín.
To jsem já - tvůj znovu nalezený syn.

 
Je únor, šest hodin ráno, ještě tma, do úsvitu zbývá hodina. Má to své kouzlo. Stojím na Lichnici a jsem přesvědčený o tom, že jsem tady sám. Tedy, abych byl přesný, jsme přesvědčeni, s tou dívkou o které jsem "snil v obilí", že jsme tady sami. Pozoruji Doubravu z vrchu, když se zpoza hradeb objeví chlápek, rozespalej, ještě zabalenej ve spacáku.
"Jsme ho vzbudili", říká dívka z obilí. Přikyvuji a docela tomu tulákovi závidím. "Otužilej chlapík", říkám si. Mně by určitě byla zima, a taky bych se tu sám v noci asi trošku bál.
Nadešel čas úsvitu, tulák už byl taky na nádvoří, a ptá se nás, zda víme v kolik vychází slunce. Odpovídám, že vím, sděluji mu časový údaj a ukazuji mu rukou směr, kde by se mělo objevit. Též mu ale sděluji, že se východ slunce s největší pravděpodobností konat nebude, poněvadž je pod mrakem. Měl jsem pravdu.
Dnes mě mrzí, že jsem se s tím mladým tulákem nepustil do širší řeči, dost věcí by mě totiž zajímalo - odkud a kam jde, jaký má spacák, jak často a kde všude takto nocuje, a plno dalších věcí. Nevím, proč jsem se nezeptal, určitě by mi to rád pověděl, ale já prostě někdy málo mluvím.
A někdy naopak moc ...

Dovolte mi býti pod tímto informačním sdělením ještě chviličku fotograficky technickým: Rád bych přítomné (nejen) fotografy upozornil, že se po najetí kurzorem na fotografii neobjeví pouze její pořadové číslo v tomto článku, nýbrž v závorce za tímto pořadovým číslem i hodnota clony a expozičního času, kterým byla fotografie pořízena. U všech fotografií, pokud není uvedeno jinak, jsem použil šedý neutrální filtr ND8. Konec technického hlášení, začínám být poetický ...

Vodu mám rád, v jakémkoliv skupenství, v jakékoliv formě. Proto - ještě než dojdu do údolí k divoké řece Doubravě, zastavím se na Chrudimce tam, kde se kupí, aby mohla odpočatá pokračovat pod hrází ve své cestě dál. Tam, kde se v létě vydávám v plavbu se svým Santa Bedřichem. Přehrada Seč je momentálně z velké části vypuštěná, a to způsobilo, že se na jejích březích, včetně břehu ostrova pod skalním ostrohem s hradem Oheb, utvořila krásná duha, chcete li prstenec:

 
Fotografie, na kterých jsem já sám, tedy autoportréty, ve svých článkách většinou rafinovaně skrývám, a nebo je publikuji až na samém závěru blogu. Dnes udělám vyjímku a vystavím se hned u vstupu do Vírů údolí Doubravy, jako pozvání ...

K obrázku bych rád napsal, že to nebylo úplně jednoduché - takto sám sebe zachytit. Fotoaparát Nikon D90, který mám dlouhodobě zapůjčený od svého bratra (tímto mu velice děkuji), má v nastavení maximální možnou délku samospouště 20 vteřin. Přeběhnout od fotoaparátu a vylézt na vyhlédnuté místo bylo časově "ofousové". Zmáčkl jsem spoušť a během své uřícené cesty jsem počítal: "Jednadvacet, dvaadvacet, třiadvacet ..." Doběhl jsem přesně a ještě jsem se stihl postavit tak, aby to vypadalo, že si tam v klídku postávám už několik minut a kochám se místní krajinou. Ve skutečnosti ale ... ale to už čtenář ví.
Čtenáři, pojď se mnou ...

 
"Vírou řeky Doubravy"

Symbolickou branou do údolí Doubravy je kamenný most - železniční nadjezd za obcí Bílek.

 
Následující čtyři snímky nevznikly ani v údolí Doubravy, ani v den mé toulky údolím Doubravy. Ale klidně to tak mohlo být, kdybych se nevěnoval jenom vodě. Námětů na detail, chcete li - na makro, tam bylo víc než dost. Fotografie vznikaly postupně, každá v jiný den, na mých odpoledních procházkách za město. Bylo by mi jich líto, kdyby měly zůstat v mém "archlívu", zavřené v pomyslném virtuálním šupleti - proto na chvíli přeruším cestu Vírou Doubravy tam, kde jsem ji ten den přerušil skutečně, abych si snědl housku, a vložím čtyři snímky více či méně jarních detailů.

1. Milenci - 2. Sova - 3. Ze života hmyzu - 4. Vrba jíva

 
Ze zimní fototoulky:
Šel kolem mě starej pán, vedl kolo, vlas řídký, stříbrný, v ústech poslední zbytek zubů, nos jak jahodu, zastavil se u mě, podíval se na stativ s fotoaparátem a říká: "Co to tady fotíte?" Odpovím: "Ještě nevím, asi přírodu." On na to: "To musíte přijet v létě, to tady všude kolem leží takový přírody ..." Nechápal jsem. Rozloučili jsme se, já popošel pár kroků, když jsem na stromě před sebou spatřil cedulku s nápisem: Nudistická pláž.

 
Zapůjčil jsem si s dovolením (vlastně bez dovolení) z Wikipedie:
Doubrava, místně též nazývaná Doubravka, je řeka protékající okresy Žďár nad Sázavou, Havlíčkův Brod, Chrudim a Kutná Hora v České republice. Je levostranným přítokem Labe. Délka toku řeky činí 88,34 km.

Ve skalnatém údolí pod osadou Bílek se na konci soutěsky nazývané Koryto nachází 2,5 m vysoký vodopád, jehož průměrný průtok dosahuje 0,73 m³/s, což jej řadí mezi šest nejvodnějších vodopádů na území České republiky. Kromě tohoto tzv. Velkého vodopádu se výše proti proudu nalézají ještě dva menší. První z nich, zhruba 2 m vysoký vodopád, se nachází v samotné soutěsce. Druhý, jehož výška je okolo 1,5 m, se nalézá nad hlubokou tůní nazývanou Mikšova jáma.

Více ZDE.

 
Ještě jednou z fototoulky ... šel kolem mě klučík se starším pánem:
- "Dědo, nemrzne, nesněží, co je to tedy za přírodní úkaz, že jsou ty stromy na tom ostrově tak bílé?"
- "Ty stromy jsou jen posraný od těch kormoránů."
- "Dědo, takže to není přírodní úkaz?"
- "No, on to vlastně přírodní ůkaz je, ale ... takovej posranej úkaz."

 
Teď se mě chce čtenář zeptat, co znamená ten Ježek v kleci. Jak to s Doubravou souvisí? Vysvětlím. Údolí Doubravy, tak jak ho otevírá pomyslná brána v podobě kamenného mostu, uzavírá tento přírodní skvost opuštěné stavení s názvem Horní mlýn. Když jsem údolím Doubravy putoval poprvé, zachytil jsem na vratech tohoto stavení připnutý výstřižek z novin, na kterém bylo psáno: "Neustoupím, nechat se zastrašit by bylo zničující!" Ten nápis mě svým způsobem nadchnul. Výstřižek tam stále je, ačkoliv teď vypadá takto. Ale vedle, na zdi, objevil se krásně namalovaný Ježek v kleci, a já byl, jako Foglarovec, samozřejmě opět nadšený:

 
Co dodat závěrem? Možná krátký rozhovor s téměř tříletým synovcem Jiříkem, který mi tu v pokoji u psaní tohoto fotoblogu asistuje:

- "Líšo, můžu si půjčit kytalu?"
- "Ne, kytaru ne."
- "Líšo, a můžu si půjčit medvídka?"
- "Medvídka můžeš."
- "Tak jo. Pojď medvídku, já tě naučím hlát na kytalu."

 
A mně nezbývá, než se se svým čtenářem prostřednictvím několika obrázků z mé zahrady rozloučit. Tak jako vloni, i letos si pod zahradním altánkem pospíšil Krokus, neboli Šafrán:

Čtvrtek ... sobota ... pondělí a středa:

Mějte hezký začátek jara ...

Jak už je uvedeno v článku, autorem textů psaných kurzívou + refrénu písně zmíněné v prvním odstavci nejsem já, nýbrž: Autorem textu písně "Spím v obilí" je V.Poštulka, autorem textu písně "Koukám jak celá země vstává" je Z.Rytíř. Informace o řece Doubravě jsou přebrány z Wikipedie. Tolik pro pořádek.

 
DOPLNĚNO: V článku zmíněný Horní mlýn, který Údolí Doubravy zavírá/otvírá, prošel mým malým bádáním a já v jeho historii zjistil mnohé překvapivé. Něco málo z této smutné historie, včetně několika dobových obrázků naleznete ZDE.