aneb V Čechách. Říkal jsem si: "Máš takového materiálu, že by si mohl udělat fotoblogů pět. Pojď, sedni si, a udělej alespoň jeden." Tady je.
Rádo se říká, žij svůj den, jako by byl tvůj poslední. Vzal jsem si z půdy starý budík, nastavil jsem na něm čas, a pořád ho nosím s sebou. Všude. Ale pojďme nepředbíhat, je teprve půl ...
Stydím se.
Od mého posledního fotoblogu uběhl téměř třičtvrtěrok. Opravdu se stydím, a sám si říkám, jak je to možné. Nechci o sobě psát víc, než jednu větu, do které bych ten dlouhý čas shrnul. Ale ... nejde to. Já už nevím. Mám tu dobu dělit na vypité láhve, na zaplacené lupeny, na jízdenky z vlaku, na řeky, v kterých jsem se vykoupal, ať už po kotníky, po moudí, nebo komplet, na Lužnici, na Sázavu, na Úpu, na Vltavu, na Labe ... nebo třebas na mrtvé?
- "Ty tam jedeš na letňákách? Já ti nechci psát nekrolog. Ale kdybych ti ho měl napsat, napsal bych: Ten pičus to nevzal."
Vyjádřím ten čas fotografií. Mluvit stejně neumím. Tedy - ještě jsem to nezkusil.
Přede mnou bordel, chaos, zmatek, bezvládí. V pozadí ráj. Snad.
Je tu čas, kdy bych měl odhalit "materiál", který mě ispiroval k anebu, i k titulku tohoto článku. Moji přátelé z čáslavské kapely Nanosféra. V Čechách. Videoklip je natočený v údolí řeky Vrchlice. A já jsem se k ní jedno ráno vydal. I s budíkem ...
"V polích voní dým
je podzim
a žloutne listí
v polích.
Stojím v trávě bosá
padla rosa
a čas se vleče."
!!! SPOUSTA FOTOGRAFIÍ TOHOTO BLOGU LZE ROZKLIKNOUT DO SAMOSTATNÉHO OKNA S VĚTŠÍM NÁHLEDEM !!!
To stavidlo, jako by mě zastavilo. Vznikl tento záběr. Poté jsem se otočil, a šel stejnou cestou zpět. Najednou jsem na té samé cestě viděl nová místa, krásná místa, která jsem cestou tam přehlížel.
To "stavidlo" ...
"Výhled do krajů
ti sluší
jak čistí duši
v polích.
Ležím v trávě nahá
a Praha
neuteče."
***
Intermezzo - cesta do Země nikoho
"Stále více lidí mluví o odzbrojení
ale přitom
násilí je jediný jejich svět
a krevní štítky se jmény
jsou abecedně seřazeny
A pro případ zajetí
máš v ampulkách jed
A to je svět
Svět Země Nikoho
A to je svět
Země Nikoho"
Na cestě jsem našel hromadu černých ptačích pírek. Musel se tam nad ránem konat boj. Pět černočerných per jsem si sebou odnesl domů. Postavil jsem je do regálu, na knihy ... a budu si představovat, jak nad tím divokým údolím Chrudimky létají.
A pak jsem přešel ten most. Protože - i most může být cíl. A jak dodala Kateřina: "I most může být cesta."
***
Byli jsme na začátku. Na začátku cesty. Stáli jsme na kraji lesa. Koukáme do něj. Řekl jsem jen: "Ty vole." Možná jsem dodal ještě své oblíbené: "To je masakr." Ale nejsem si jistý, možná jsem řekl jen: "Ty pičo." Zkrátka to byla nějaká taková citoslovce ...
... a teď tu jsou dvě možnosti. Otočit se, a jít zpět. Nebo "sklopit hlavu" a s respektem pokračovat v cestě. Já jsem srab. Lenoch a zbabělec. Proto jsem rád, když je se mnou někdo, pro koho cesta zpět neexistuje. A ještě se mi vysměje do očí ...
Děkuji.
Malý předfinální oddech:
(Pro pokračování fotokomiksu - najeďte na obrázek kurzorem.)
Za snění
koupím čas
pramení
líná řeka v nás.
Zasněný
blázen čeká
znamení
v Čechách.
Podzimní barvy
sletěly na zem,
s mým podzimním vzkazem,
Vám.
Následující FOTOGRAFIE vznikla v neděli, 18. ledna 2015, při venkovní teplotě kolem 2°C, pod posledním ze Stolínských vodopádů, pár metrů před místem, kde se potok pojí s řekou Úpou.
Následující BÁSEŇ vznikla někdy v následujícím týdnu, asi při stém pohledu na fotografii. Omlouvám se za "jednoduchou trapnost" tohoto verše, ale já neumím skládat, mě to prostě takhle celistvě blbé už napadne. Ale za to je to vod srdce!
"V posteli ležíš,
V horečce usínáš,
Místo mě objímáš,
Tu nekonečnou zimnici.
Já tedy vařím,
Čaj ŠALVĚJ A HEŘMÁN,
Který ti podám,
V zavařovací sklenici."
Toto je holka. Kdybych o ní měl napsat všechno, co mi běhěm těch dvou let (a něco), po které se známe, proběhlo hlavou, popřípadě srdcem, bylo by to mé jediné celoživotní dílo. Na víc by mi nevyzbyl čas. Proto si z její kůže půjčím pouze jednu šupinku, a napíšu si sem o ní zatím jen nepatrný zlomek:
Nepamatuji si to do detailu, ale z naší první procházky, před dvěma lety (a něco) mi v hlavě utkvěla skutečnost, že se ode mne během chůze neustále odpojovala, aby mohla ze země sbírat kolem cesty poházené odpadky (většinou plastového rázu), a aby je mohla, až budeme míjet koš, vyhodit do něj - tedy tam, kam odpadky patří. Přiznám se - říkal jsem si tenkrát vduchu: "Co blbne? To jí jako hrabe, se předvádí, nebo co?"
Dělala to pořád.
A dle možností - všude.
Na světě se válí hafo smetí, celé tuny. Ale ta holka si svůj nepatrný, dalo by se říct i - zanedbatelný zlomeček z toho všeho bordelu vždy posbírala. Když jsme bloumali přírodou, dokázala ty odpadky nést v rukách i několik kilometrů, než jsme dorazili k prvnímu koši, popelnici, nebo kontejneru.
Nedávno jsme se byli po dlouhé době opět potulovat spolu. V té největší divočině neměla co sbírat - logicky, kdo by do těch neschůdných terénů lezl? Jenom dva magoři - my, a my si odnášíme odpadky (do posledního vajglu) vždy s sebou. Ale jakmile jsme se přibližovali civilizaci, začalo se kolem cesty, tu a tam, opět objevovat smetí. Už bych si toho málem ani nevšiml - ale na okraji obce, do které jsme po několika hodinách došli, zamířila ta holka rovnou k první popelnici, do které začala házet posbírané odpadky, kterých měla nejenom plné ruce, ale i kapsy.
Stál jsem tam, díval se na ní, jak se zbavuje toho bordelu, aby mohla (a to zcela automaticky, aniž by si tím jakkoliv narušila idylku výletu) dál sbírat smetí kolem cesty, a vduchu jsem si musel říct: "Ne, neblbne, nehrabe jí, ani se nepředvádí. Ona je prostě taková. Kateřinax8
Promiň.
Dovolte mi Vás závěrem stručně pozvat ...
Autorem textů psaných kurzívou nejsem já, nýbrž:
Nanosféra - V Čechách
Oldřich Janota - Země nikoho
