Bůh je! (toulavý fotoblog)

Fotografie, které jsem pořídil na své toulce kolem Tiché Orlice, jsou rozdělené na černobílé a barevné. Ty černobílé jsem pořizoval ve chvíli, kdy jsem věděl, kde se nacházím. Ty barevné naopak ve chvíli, kdy jsem netušil svou pozici. Byl jsem ztracený.

Původně jsem chtěl jet dolů. Na jih. Motorovým vagónem po jednokolejné trase, kterou, až na dva vlaky denně, zrušili. Z postele jsem se ovšem vyhrabal poněkud později, než jsem měl v plánu - vlak ujel, beze mne. Při vymýšlení náhradního programu jsem si vzpomněl na kopce mezi Ústí nad Orlicí a Chocní. Za vděk jsem tedy vzal rychlíkovým koridorem Praha - Olomouc a po obědě vyrazil.

Tato má potulka se odehrála o mrazivém víkendu. Bulváry hlásaly, že budou padat rekordy. Uznal jsem toto počasí za vhodné pro jistý druh své hygieny. Myslím si totiž, že mráz má na lidi očišťující účinek. Působí nejen na tělo, ale zejména na duši. Znám dokonce několik jedinců, kteří by si v tomto počasí měli jeden takový kopec najít, vylézt na něj, svléknout se do naha, rozpažit do tvaru písmene Té ...

Schválně jsem si nechal ujet všechna EC, IC, Piňďolína, RegioJety a nastoupil jsem do obyčejného vlaku s označením "R 871 Špilberg". Zkrátka - chtěl jsem jet obyčejným vlakem, ne letadlem. Své retro kupé jsem měl sám pro sebe, proto jsem mohl otvírat okno a sledovat míjející kopce, které se čím dál, tím výš, zvedaly z naší polabské nížiny.

V Ústí nad Orlicí mě přivítala Stará dáma. Nádražní budova, ke které mám hluboký vztah. Její výjimečnost spočívá v tom, že k ní vlaky přijíždí z obou stran. Páni by tu budovu chtěli zbourat a postavit nádraží nové, moderní. Naštěstí se pár nadšenců vzbouřilo a této modernizaci zabránili. Například peticí "Nádraží nedáme!", kterou podepsalo 16775 lidí plus já. Díky těmto sporům nebylo dlouho o budoucnosti Staré dámy jasno a právě proto v ní nedošlo k žádné rekonstrukci. Ta budova je, až na pár detailů, stále původní.
Ještě před tím, než jsem vyrazil na okolní kopce, prolezl jsem se svým aparátem všechna zákoutí, které toto nádherné nádraží skýtá. Všechny čekárny, obě nástupiště, bufet "Renču" i starou nádražní restauraci. Možná této krasavici někdy v budoucnu věnuji celý fotoblog. Zasloužila by si ho ...

Nemám rád, když mě někdo nebo něco vede. Jakkoliv. Jsem tvrdohlavý solitér a s tímto vědomím musím žít. Pro začátek své cesty jsem ovšem, zcela mimořádně, vzal za vděk žlutou značkou, která mě měla dovést k místu, kde můžu svůj cíl, svůj kopec, začít vystupovat. To taky spolehlivě udělala a nasměrovala mě přes Tichou Orlici až k místu, které se jmenuje Rasovna. Rád bych vám sem přepsal celou legendu, kterou mi vyprávěla cedule umístěná na tomto místě, ale já to neudělám, třeba si ji tam chcete přečíst sami.

Po přečtení oné historie mi bylo jasné, že se nacházím na místě, které má svou velkou, tajemnou, temnou minulost. A takové mi to místo připadalo.
Šel jsem Vlčím dolem. Nad mou hlavu se ze svahů po obou stranách tyčily velké stromy. Skrz jejich kmeny a koruny se prodíralo slunce. Krásné místo. Divočina. Uvědomil jsem si svou zálibu v místech, které jsou buď úplně nejvýš, s nádherným rozhledem, nebo naopak úplně dole. To všechno mezi tím je nuda.

Toto zarostlé úzké údolí mě dovedlo k první zastávce mé cesty - Vlčí studánka. Chvilku jsem se zdržel, prozkoumal okolí a poté vyrazil dál. Prošel jsem kolem místa s názvem U loučení, kde jsem si všiml na stromě pověšeného obrazu s biblickým výjevem - loučení Ježíše s matkou.
Než jsem došel k druhému prameni, uvědomil jsem si, že nemám žádné pití. Napít se neznámé vody z Poustevníkovy studánky mi přišlo docela odvážné. Tento pocit umocňoval poustevníkův výraz a taky cedule na stromě, která nabádala k návštěvě nedalekého místa s názvem U zabitého. Ale risknul jsem to. A žiju.

Došel jsem nahoru k zavřené rozhledně. To bylo nejvyšší místo, na kterém jsem pro ten den stál. Taky jsem tam musel pár minut posečkat, aby mě dohnaly plíce. Zpátky jsem se vydal stejnou cestou, ale už po několika metrech mě upoutaly stopy, které ve sněhu udávaly jiný směr, než byl ten můj. Zvědavost mi nedala a já se po nich vydal. Věděl jsem totiž, že je tu někde nedaleko Andrleho vyhlídka a tušil jsem, že mě k ní ty stopy dovedou. Nedovedly. Vedly mě dlouho. Tak dlouho, až jsem si říkal, že se nemá cenu obracet a jít zpátky. Někam ty stopy přece vedou!
Zatím co na začátku této "odbočky" byla stop celá cestička, nakonec jsem šlapal do stopy jednoho jediného člověka. Ale i ten přece musel někam jít!
Najednou jsem začal potkávat srny. Běhaly kolem a koukaly na mě, jako by nikdy žádného člověka neviděly. To mě trochu znervóznělo, ale šel jsem dál.
Nebe začalo růžovět. Západ se blížil. Ve tmě jsem ztracený, uvědomil jsem si a šlapal dál ve stopách neznámého muže s velikostí bot 15.

Tato ztracená cesta mě nedovedla k Andrleho vyhlídce, ale i přesto mi nabídla nádherné pohledy do okolní krajiny. Šest takových pohledů následuje na barevných fotografiích, do kterých vám už nebudu kecat:

Stopy mě dovedly na silnici. Srnky zmizely, přibyli běžkaři, kteří na mě též koukali, jako by nikdy neviděli člověka. Až později na nádraží jsem v odraze zjistil, že mi z vousů visí můj zmrzlý teplý dech v podobě rampouchů.
Ze silnice jsem si (s nápovědou turistických směrovek) odskočil k vytoužené Andrleho vyhlídce, z které ale není přes vzrostlé stromy nic vidět. Tedy v létě nic. Já skrz ty kmeny a holé větve viděl nádraží, tedy z té výšky spíše nádražíčko, jako by to byl malý modýlek, s kterým jsem si v dětství rád hrával.
Vrátil jsem se na cestu a došel k třetí (poslední) Vicenově studánce.

"Tady v tom lese, v té rokli, mezi těmi kopci, zapadá slunce mnohem dřív. Je tu přítmí, takové melancholické smutno, ticho, jako by ty stromy už usnuly. Je tu krásně. Za chvíli tu bude strašidelně!"

Toť sms-ka, kterou jsem z toho lesa odeslal a která můj pocit přesně vystihuje.

Fotografii osvícené kapličky jsem pořídil zhruba uprostřed své toulky. To místo se mi moc líbilo. Proto jsem tam strávil své nejdelší zastavení toho dne. Poslední dobou se totiž ve svých myšlenkách zabývám vírou a vůbec celým duchovnem. Nikoliv za dosažením odpovědi na otázku, zda Bůh je, či není. Ale za zjištěním, jakou funkci má víra v našich životech, v našem světě, v naší společnosti. A jak z ní vytěžit (nejen) pro sebe to dobré. Fotografii jsem nazval jednoznačně:

Bůh je!

... nevím, zda je teď a tady u mě, nebo teď a tam u vás, ale u té kapličky byl určitě.

Odpoledne, když jsem do Ústí přijel, vystupoval jsem z vlaku na jižní straně budovy, tedy na takzvané Pražské nástupiště. Večer, když jsem odjížděl, nastupoval jsem do vlaku na severní straně nádražní budovy, z takzvaného Letohradského nástupiště. Ti, kteří by se chtěli o Staré dámě dozvědět více, nechť kliknou na tento ODKAZ.

A co závěrem? Závěrem vám chci poděkovat, že jste si utrhli trochu svého času, a že jste si ten Andrlův kopec prošli spolu se mnou. Chci vás taky pozvat, ať jedete příště zas. Se mnou. Po kolejích a potom do toho šlápnem po svejch. Tady na mém blogu. Berete?

Mějte hezký den.