Povídky knihkupecké - tři plus tři

Tři a tři povídky prodavače z malého pultového knihkupectví, které sídlí v hale hlavního nádraží. Potřetí. Chtěl tomu osud, že titulek čtyřech z nich obsahuje jméno: Horák, Franta a Venca, Petr, Fjodor Michajlovič...

 
Horák

Pošťák mi přinesl do Knihy balíček knih. Ještě jsem mu nepodepsal příjemku, protože hledám razítko.

Mezitím mi ten chlápek povídá:
- "A napište mi tam prosím pod ten podpis vaše jméno i tiskacím. Oni to pak po nás chtěj a já to tam musím dopisovat, luštit ty podpisy, nebo vymýšlet jména ..."
Koukám na něj udiveně.

On pokračuje:
- "No nejlepší jsou krátký podpisy, to tam vždycky napíšu třeba Bárta, Novák, Horák ..."

Konečně jsem to razítko našel. Podívám se na pošťáka, říkám:
- "Novák je každej, to je nuda. Bárta byl ten trouba z Cimrmana, já tam fiknu Horáka, ať se nezdržujem, co vy na to?"

Teď kouká udiveně on.

Franta a Venca

- "Pane, mohl bych si u vás v knihkupectví dát nabíjet mobil?"
- "Ale jistě ..."
- "Mně jede vlak až za hodinu a on je úplně vybitej, tak já vám ho tu nechám a pak si pro něj přijdu. A pane, až bude volat Venca, tak to zvedněte a řekněte mu, ať prostě zavolá dýl."

***

Volá Venca. Beru telefon:
- "Dobrý den ..."
- "Nazdááár, kamaráde!"
- "Ne, já nejsem kamarád, tady knihkupectví ..."
- "Tak to je omyl."
- "Ne, to není omyl, to je ..."
- "To musí bejt omyl."
- "Ne, to není omyl, to voláte správně ..."
- "Nevolám, já volám Frantovi!"
- "Já vím, to je v pořádku ..."
- "Jestli nejste Franta, tak to není v pořádku, to je omyl ..."
- "Já nejsem Franta, ale to není omyl ..."
- "Ale já volám Frantovi ..."

***

Franta si přišel pro mobil:
- "Volal Venca?"
- "Ano, volal ... ale nevím, jestli ještě zavolá."

Petr

(Poznámka pro čtenáře: Vedle knih prodáváme i hudební nosiče.)

Byla tu velmi stará paní. Dal jsem jí pracovní jméno Hádanka. Zkoušela si vzpomenout, jakého zpěváka shání. Jméno nevěděla vůbec, tak jsme zkoušeli písničky. Po pěti minutách si vzpomněla, že tam bylo něco se hřbitovem. Hřbitov? Hmm, nevím. Po deseti minutách mi sdělila, že ten zpěvák řekl něco blbě, a že ho komunisti zakázali. Těch bylo hodně. Po čtvrt hodině už jsem z ní byl trochu na nerva. Taky mi řekla, že to CD tady před třema rokama viděla, ale že prej neměla prachy (to řekla doslova), a že je teď má, tak by si ho ráda koupila. Po dvaceti minutách upřesnila, že se asi nejednalo o hřbitov, ale jen o hřbitovní zeď. S pětadvacátou minutou mi staré paní Hádanky začalo být líto, tak jsem ji opět začal brát zcela vážně, ačkoliv jsem tomu moc šancí nedával. Po půl hodině záblesk - nebyla to zeď, byl to kámen! Ptám se jí, jestli ten kámen nebyl náhodou náhrobní. Ano, náhrobní! Říkám, že to byl Petr Novák, písnička Náhrobní kámen. Ano, Petr Novák! Tak toho tady nemám. Posmutněla, hodně posmutněla. Smutněla tu zhruba stejně tak dlouho, jak dlouho přemýšlela nad tím hřbitovem. Tolik se mi ji zželelo, že jsem jí pohladil po rameně, a povídám jí:

- "Přijďte si zítra, já vám to doma večer vysmahnu."
- "Vy-co prosím?"

Zrcadlo

Cestou do Knihy se mi stala taková krásná, malá, milá hovadina. Stáli jsme na přechodě - na červenou. Asi tak deset, patnáct lidí. A najednou před nás na ten přechod vjelo auto s vlekem, na kterém stálo obrovské, na výšku i na šířku několikametrové zrcadlo. To auto najelo na přechod, a zastavilo tím zrcadlem přesně před námi. A tak tam těch deset, patnáct lidí stálo a dívalo se do zrcadla samo na sebe. První se začala smát jedna slečna, po chvilce vyprskla i její kamarádka. Nakonec se řehtal celej přechod. Zajímavý, když se na jednom místě sejde tolik lidí, co se umí zasmát sami sobě. Byl to fajn moment. 

Pán

Přišel starý pán.
Prohlédl si knihu s poezií.
Zeptal se, kolik stojí.
A pak smutně dodal:

- "Já na ní nemám. Já bych si tak přál být na vašem místě, abych si ji mohl přečíst."
- "Tak pojďte." Říkám.

Otevřu pultík, nabídnu pánovi židli, ten usedne vedle mě, a čte ...

Fjodor Michajlovič

Má zdravě přehnaná sebereflexe je pověstná.

Slečna:
- "Máte něco od Dostojevského?"
- "Jeden idiot by tu byl."

Nechtěla.