Před čtyřmi lety jsem na letní scéně Klicperova divadla v Hradci Králové poprvé shlédl koncert Václava Koubka, z kterého jsem odjížděl doslova okouzlen. Letos jsem se na ono místo opět vrátil - kolikátý koncert, kolikáté setkání s tímto umělcem to bylo, to se už asi spočítat nedá, ale čerstvý vítr v plachtách Vaškovi kocábky byl setsakramentsky znát!
I letos, stejně jako před čtyřmi lety, bylo malé náměstíčko vedle Klicperova divadla v Hradci Králové už hodinu před začátkem koncertu zcela plné - každý z nás chtěl mít na této letní scéně, která je svou atmosférou jako stvořená ke koncertům Václava Koubka, to nejlepší místo. Místo nejen pohodlné, z kterého na umělce dobře uvidíme a z kterého dobře uslyšíme, ale hlavně místo, z kterého budeme připraveni se Václavu Koubkovi zcela oddat. Ano, všichni do jednoho jsme si pro ten večer přáli, aby nás Vašek pevně chytil svými písněmi a svým vyprávěním, a aby nás necelé dvě hodinky provázel po svém světě, tak jak ho vidí on - po světě barevném i černobílém, studeném i teplém, veselém i smutném, zkrátka po světě, ve kterém platí, jak on sám říká, jen jeden jediný zákon: Jaro, léto, podzim, zima.
Hned na začátku koncertu nám Václav prozradil svůj první zdroj energie, která z něj po celý večer doslova sálala - navrátivší se teplo do našich krajů. Nejprve vyprávěl o dlouhé zimě, kdy člověka často přepadá splín, deprese a smutek, proto aby poté mohl vyzdvihnout klady jara a léta, kdy nám je slunce blíž a kdy nám teplota dovoluje přiblížit se přírodě co nejblíže. Následovala píseň Milujme.
"Milujme co přichází
a ne to co jsme si přáli
Přání je dušička prchavá
bublinka do vodováhy"
Tento úvod vystřídaly písně z právě vydaného alba s názvem "AVE", na kterém se Václav věnuje převážně lásce, a to proto, protože je láska podle jeho slov to nejdůležitější v našich životech. Velmi mě překvapilo, v kolika písních se slovo "AVE" objevuje a kolik má v těch písních toto slovo různých významů. Songy z nové desky jsou velmi melodické, hluboké a s tradičně procítěným zpěvem působí velmi emotivně.
Jak už je u Václava Koubka zvykem, mezi písněmi (z těch starších zazněly například: Hospoda, Pojď blíž, Mráček) vyprávěl příběhy a zážitky (kdo ví co je fikce a co fakt). Některé jsem znal a slyšel už nespočetněkrát, například tu o té zmrzlině s americkým pišingrem, tedy o nepovedeném byznysu v počátcích provozu jeho Vesnického hudebního klubu v Chotěmicích, kam všechny opět srdečně zval, ale překvapily a hlavně rozesmály mě i příběhy, které jsem slyšel prvně. Zmínit určitě musím i čtenou ochutnávku z Václavovi nové knihy s názvem "Trpké povídky", která jistými místy cíleně útočila na bránice všech diváků na náměstíčku. Už během povídky se několikrát aplaudovalo a úspěch tohoto autorského čtení byl znát i ve frontě na koupi této knihy.
Závěr koncertu, ve kterém si Václav opět podmanil celé obecenstvo a dostal nás zcela na svou stranu, patřil vyprošené písni Vánoce. Následovali dva přídavky, dvě děkovačky.
"A je tu mezihra druhá, a ta vypráví o tom,
jak z údolí děsu vyjíždí saně zapřežené do kobyly,
která jakoby svými žebry chtěla odlákat divou zvěř.
Sípe a tlačí do kopce a když unavena padne pod okny,
matka zvolá: Děti sláva jsou vánoce,
tatínek vrátil se nám z restaurace!
A děti zpívají si píseň vánoční."
Ačkoliv se naše rychlost, kterou pádíme vstříc mamonu, bohatství a úspěchu, zvyšuje, a tím se od "prostého a obyčejného" světa písničkáře Václava Koubka vzdalujeme, on tuto stále zvětšující se hranici dokáže překonat a alespoň na chvíli nás vtáhnout zpět, aby nám ukázal, co necháváme za sebou a aby jsme si možná uvědomili, že je potřeba se občas zastavit, rozhlédnout se kolem sebe a třeba chvilku rozjímat - tedy pokud toho jsme ještě schopni.
I mě dokázal Václav Koubek opět stáhnout na svůj břeh, ale abych pravdu řekl - nepovedlo se mi přesunout své myšlenky na jeho svět tak lehce, jako jsem to zvádl dřív.
Tato skutečnost mě velmi překvapila a hlavně vystrašila - uvědomil jsem si, že je potřeba vzít velký černý uhel a na bílou zeď svého pokoje velkým písmem napsat nápis:
"ZPOMAL RÍŠO, ZPOMAL! "
No uvidíme ...
(Všechny fotografie v tomto článku jsou použity s laskavým svolením autorky Kateřiny Křenové - mé sestry)
