aneb V Neratově potřetí. Cíl mé cesty nebyl tentokrát pouze Neratov, ale i čtyři kilometry vzdálený Kostel svatého Jana Nepomuckého na Vrchní Orlici. Vstupte do desítky let opuštěného chrámu ...
I můj, respektive - náš, duchovní trip začíná zcela povrchně ve voze, po povrchu silnice, směrem na Bartošovice v Orlických horách, ke kterým katastrálně Neratov i Vrchní Orlice náleží.
Slovo NÁŠ výlet jsem použil záměrně - za prvé tím označuji dvě osoby, kteří se se mnou v onom modrém voze vezou, z nichž jedna právě pořizuje první fotografii tohoto článku - okénkem u spolujezdce. A za druhé tím označuji vás, kteří jste do mého blogu vstoupili, aby jste se na tuto cestu Orlickým pohořím vydali se mnou. Náš výlet začíná ...
Do Neratova, nejduchovnějšího místa, které znám, nemohu vstoupit jinak, než celkovým pohledem do lodi Kostela Panny Marie Nanebevzaté. Ačkoliv jsem toto místo navštívil již potřetí, při pohledu do chrámu s onou monumentální prosklenou střechou se mi stále tají dech.
POZNÁMKA TECHNICKÁ: Pokud se nějaká z fotografií po najetí kurzorem vypoukne, lze jí rozkliknout a shlédnout ve větším formátu, v novém okně. Například fotografie následující ...
V Kostele Nanebevzetí Panny Marie,
- který 10. května 1945, po zásahu pancéřovou pěstí Rudé armády, vyhořel,
- na který byl v roce 1972 vydán demoliční záměr, ke kterému kvůli nedostatku finančních porstředků naštěstí nedošlo,
- který byl v roce 1992 zapsán do Státního seznamu památek,
na následujících třech fotografiích ještě zůstaneme ...
Svou první návštěvu Neratova (Neratovské poutní slavnosti 2012) jsem zdokumentoval v tomto blogu, druhou návštěvu (Koncert pardubické folkové kapely a sboru Corale z Žamberka v Kostele Nanebevzetí Panny Marie - květen, 2013) najdete zde. Oba tyto odkazy naleznete též pod tímto blogem v sekci Související články.
Nebudu se zde o tomto kouzelném místě proto dále rozepisovat. Udělal jsem to v prvním i v druhém článku, na které odkazuji. V obou těchto článcích najdete zároveň odkazy na webové stránky, kde jsou informace o Neratově dostupné.
Na následujících fotografiích uvidíte Neratovské detaily, jejichž sbírku při každé své návštěvě rozšiřuji. A budu ji, doufám, rozšiřovat i nadále ...
Sluníčko se přiblížilo k obzoru. Byl čas vyrazit ke Kostelu svatého Jana Nepomuckého na Vrchní Orlici, kam nás zval plakátek u cesty ...
Ještě než dojdeš ke kostelu na Vrchní Orlici, shlédni krátkou ukázku z dnes již kultovního českého filmu, námětem dle románu Bohumila Hrabala, natáčeného (mimo jiné) též v Kostele svatého Jana Nepomuckého. Scéna zároveň dobře vystihuje kraj, ve kterém se právě nacházíme - Sudety.
Jsme na místě.
Wikipedie říká (a já jí tímto děkuji):
Kostel svatého Jana Nepomuckého vznikl z původní hřbitovní kaple v letech 1708-1712. Byl postaven Carlem Antoni Reinem z Rokytnice, Italem usazeným v Rokytnici, který se v roce 1730 zabil při stavbě kostela v Neratově. V roce 1770 byl rozšířen a byla přistavěna věž.
Zařízení kostela pocházelo z 18. a 19. století, v sedmdesátých a osmdesátých letech 20. století byl interiér postupně vykrádán a zpustošen. Zachovaly se pouze lavice. Kolem kostela se nachází poničený hřbitov.
Bohoslužby se konají na svátek patrona kostela. Konají se zde též koncerty a výstavy. Kostel je volně přístupný.
V kostele natáčel režisér Jiří Menzel exteriérové scény filmu Obsluhoval jsem anglického krále podle stejnojmenného díla Bohumila Hrabala.
Od roku 2012 je kostel chráněn jako kulturní památka České republiky.
Nechtěl jsem koncert rušit bleskem z aparátu, proto jsem fotografie nechal vznikat delším časem, cca 20 - 25 vteřin. Hudebníky lze proto na následujících třech fotografiích spíše tušit ...
Jako první, krátce po setmění, vystoupili v Kostele svatého Jana Nepomuckého Oldřich Janota a Ora pro Nobis. Vystoupení v malém chrámu, osvětleném pouze svícemi, se obešlo zcela bez elektriky, o to bylo působivější. Ačkoliv jsem pravidelný návštěvník koncertů experimentálního kytaristy a písničkáře Oldřicha Janoty, nedovolím si jeho hudbu popsat, či snad k něčemu přiblížit, ta se musí slyšet. Namátkou - zazněly, mimo jiných, písně Dávat, Anděle bělostný, či Parník. Pokud by měl někdo zájem, zaposlouchat se pozorněji, možnost tu je.
Atmosféru koncertu ať popíší fotografie ... slova jsou krátká.
Zatímco se na obloze měnila modrá v černou, návštěvníci si hleděli svých hvězd. Každý měl před sebou své světýlko.
Před presbytářem ve východní části kostela se po osmé hodině večerní objevila (já bych rád použil dokonce slovo - zjevila) dáma, sedící v malém křesle pokrytém tmavým plátnem, s harfou v ruce. Jako by do prostoru vstoupilo ještě větší tajemno. Popravdě, v kostele už byla poměrně zima, a vidina vytopeného auta začínala být poměrně zajímavá. Ovšem zvědavost, chci li - zvídavost, byla silnější. Kdo je ta dáma tajemného vzezření, která zatím ladí všechny struny onoho ne příliš častého nástroje?
Svým nezapomenutelným vystoupením, svou hudbou, svými z poloviny českými, z poloviny francouzskými texty, Alžběta Trojanová ono tajemno ještě utvrdila. Opět nepopsatelné ...
Tajemná pro mě zůstala hudebnice dodnes. Četné dotazy návštěvníků po koncertě, zda je možné zakoupit CD, či si některé písně poslechnout na internetu, vyšly naprázdno - CD není, ani na internetu se paní Trojanová neobjevuje. S pravou dlaní na hrudi jsem se jí zeptal: "To si vás smím odnést opravdu jen tady?" Asi to tak má být ... nádherný zážitek, děkuji.
(Na fotografii tuto harfistku nemám, fotografovat dlouhým časem nebylo možné, a vystřelit v tu chvíli s bleskem bylo nemyslitelné.)
Všimli jste si na dnešních fotografiích těch někdy až neviditelných duchů? Duchovnem bylo to místo totiž nabité.
Poslední fotografie je od nás - z Pardubic. Vkládám ji sem pro její světlo, pro téma,
... do článku hodící se.
