aneb Pět fotoblogů v jednom: Planetka, Mé ráno nad vodou II., Ten moment, Na sklíčku z lenonek, Autoportréty ...
Asi to bude zvláštní článek. Píši ho totiž s rozpoložením, se kterým jsem ještě nikdy žádný blog nepsal. A možná to na něm bude tedy znát. Snad by to na něm i mělo být znát, protože já své blogy nechci tvořit jako profesionál, jako stroj, ale především jako člověk. Jako člověk s hlavou a srdcem. Pojďte dál, jste zváni.
"Intro"
Šel jsem nahoru. Na hrad. Ještě dlouho před samotným východem slunce. V polovině cesty mě zaujal srpek měsíce, který se před objektivem schovával ve větvích stromů, jenže já měl na očích své lenonky - mému zraku tedy neušel. Byl to třetí měsíc tohoto roku ...
"Planetka"
Seděl jsem na skále a čekal na slunce. Až vyjde. Když se z nebe vedle mě na zem snesla malá průhledná planetka. Nechtěl jsem ji vyplašit, aby zase neuletěla, ale moc jsem si ji přál zachytit fotografií. Pomalu jsem tedy vstal, došel ke svému fotografickému nádobíčku, které už mířilo svým "okem" k východu, otočil fotoaparát ke skále a několikrát "vystřelil".
Nenapíšeme už víc
všechno bylo napsáno
na rub loňskejch pohlednic
máme DOMILOVÁNO
"Mé ráno nad vodou II."
V minulém fotoblogu jsem se jednou fotografií zastavil na skalním ostrohu s hradem Oheb a obdivoval duhu, chtěli jste-li - prstenec utvořený širším břehem kolem ostrova na přehradě Seč. Ten příběh pokračoval - o několik dnů později, s jiným doprovodem, za jiných světelných podmínek, pod jinými úhly pohledu. Bylo to tak:
Zastavili jsme se u auta nápisem "Povodí Labe", do kterého právě nastupoval pán. Zeptal jsem se ho:
- "Dobrý den, můžu vás na chviličku zdržet - řekněte mi, proč tu přehradu tolik odpouštíte? Takové břehy, tak suché, si nepamatuju. Ne, že by to nebylo hezké, ale má to nějaký význam?"
Nebudu popisovat pohled ani výraz, s kterým mi ten člověk odpověděl:
- "Sníh nebyl letos žádný, žádný tedy netaje. Už dlouho pořádně nezapršelo ... a my, pane, do té Chrudimky přece musíme něco pouštět, my ji nemůžeme ’vypnout’."
Představil jsem si suché koryto řeky Chrudimky, jak by vypadalo u nás v Pardubicích, na soutoku, a řekl jsem:
- "No jistě, to je přece logické."
’Kdo se to jen mohl tak hloupě zeptat’, - ale to už bylo v duchu. Jen si nepamatuji, zda jsem si tu větu řekl v duchu já, či ten pán. Ale to už je jedno. Pojďte ke břehům:
Na svobodárně plné vdov
odkládá fíkový list
místo šat jen pár slov
má li se pít, musíš jíst.
Musíš jíst, musíš jíst ...
"Přestávka - poděkování bráchovi"
Rád bych na tomto místě upozornil svého milého čtenáře na mou novou úvodní a profilovou fotografii, které si bezesporu již všiml. Respektive - rád bych svého milého čtenáře informoval hlavně o tom, že autorem obou fotografií je můj bratr Jiří (www.jirifoto.cz), čímžto mu zde děkuji. Obě fotografie k nahlédnutí v celé své kompozici:
K druhé fotografii - řekl mi kamarád, že tam prý sedím jak v lavici pro obžalované. Zde nutno podotknout, že obě fotografie vznikly v opuštěném, zchátralém kostele na Vrchní Orlici - tedy ano, já tam sedím před jistým soudem, před tím Božím. A jestli jsem obžalovaný? Samozřejmě. A vinen? Taky. Ale slyšel jsem, že v tomto domě se odpouští ... kdo ví.
"Na sklíčku z lenonek"
Nevím, zda budou následující snímky dostatečně atraktivní i pro mimopardubického čtenáře, či dokonce pro čtenáře z kraje naprosto vzdáleného, náš kraj nikdy nenavštivšího. Snad ano. Přeji si to. Přeji mu to.
Nicméně bych rád pod každou z následujících fotografií doplnil přesné místo vzniku. A k některé snad i nějakou zajímavost, příběh, vtip - prostě můj žvást, blábol, který je s tím místem fakticky, nebo i smyšleně spojený. Myšlenku, která fotografii obohatí.
Sklíčko z lenonek je umístěno na ozubeném kole studny, kolem které, i kdyby jste nechtěli, musíte při cestě nahoru, na hrad, na Kunětickou horu, projít. Vpravo, vedle sklíčka, můžete vidět část jihovýchodního rondelu, z kterého často nad ránem fotografuji své východy slunce.
Hláska pardubického zámku. Sklíčko z lenonek leží na dlážkách vnitřního nádvoří našeho zámku, který má ještě jedno nádvoří, to vnější. Mou ranní rozcvičku, mé pohybové kreace, které jsem při fotografování vykonával, pozorovaly dvě uklízečky, které se zrovna chystaly do práce. Teď už vědí, že i fotografování může být pěkná dřina.
Jedno z nejkrásnějších míst v Pardubicích. Tedy - podle mého: Příhrádek. Malé přednáměstíčko pardubického zámku s kašnou uprostřed. Sklíčko z lenonek stálo opřeno o jeden ze vchodů do starých tajemných domů.
Kostelní ulice - pro změnu též má nejmilejší. Proto jsem do ní v rámci akce Guerilla Poetring (o té jindy) umístil svou fotografii s "Básní pro ulici". Ta fotografie tam ostatně visí dodnes. Sklíčko z lenonek leží na silnici, kousek od průchodu z ulice Pernštýnské.
Opět Příhrádek, ale teď už sklíčko z lenonek míří bránou k cestě na zámek ...
Rododendron usychá
v koutě syčí topení
mít v posteli básníka
to je služba umění
Dominanta Pardubic: Zelená brána
U této fotografie se v mé hlavě zrodil nápad - nechám fotografii vyvolat ve "skutečné" velikosti, přidělám ji na dřevěnou podložku a zkrátka ji jen položím pod Zelenou bránu na místo, kde jsem ji pořídil. Lidi budou chodit kolem a budou se moci podívat do země na "odraz" ...
"Ten moment"
V to ráno, na Lichnici, upletl jsem na sebe bič, myšleno obrazně: Server "suncalc.net" mi sice prozradí, kde bude vycházet slunko, a dokonce mi prozradí i přesný čas úsvitu - ale jediné hodiny jsem měl na mobilu, který jsem hned po příchodu na hrad umístil na skalku a zapnul nahrávání, abych východ slunce zachytil na video. A tak tam stojím, čumím, a nevím, kdy to přijde - za čtvrt hodiny, za deset minut, za minutu, za vteřinu? Pár metrů ode mne, na hradbách, stydne mi čaj v termosce - ale když se hnu od fotoaparátu, ten nejlepší a nejhezčí okamžik, když se slunce poprvé objeví, propásnu - a to nemůžu, nesmím.
Vypadá to nějak takhle, když mu dostanu chuť zvolat vstříc:
"Ahoj, dobrý ráno!"
Desetivteřinové video, na kterém je kromě úsvitu zajímavé možná ještě to, že je sestaveno z 53 fotografií. Takový pokus, neboť - kdo si hraje, nezlobí:
Ještě jedno video - téměř minutové (50 minut v 50 vteřinách), tentokrát již natočené kamerou na telefonu, můžete shlédnout ZDE.
"Autoportréty"
Našel jsem si v těch autoportrétech (lidově se tomu teď prý říká selfie) zálibu. Je to dobré vyplnění času mezi tím, kdy dorazím na místo a tím, kdy ten přírodní úkaz začne být nejzajímavější. A nebo když už je po něm.
Jsem poměrně velkej chlap - ne snad, že do výšky, ačkoliv hlavu mám stále v oblacích - ale tak nějak celkově, a teď to snad ani nemyslím jen fyzicky. A pak přichází ta rána, kdy stojím na piedestale a čekám, až se slunko ukáže. Ono se ukáže, v celé své kráse ... a tou svou krásou zalije všechno mé okolí - a ze mě, z toho poměrně velikého chlapa, se v tu chvíli stává takové malé zanedbatelné nic. A právě na tu chvíli pociťuji pokoru, vůči té kráse, velikosti, všemu - jenže jsem prevít chlap a na tu pokoru za nějakou dobu zapomenu. A tak chci mít takových rán co nejvíce, nejlépe každé - abych nezapomínal.
Já a můj foto-vercajk ... když se podíváte pořádně, uvidíte i sklíčko z lenonek:
"Outro"
Stačí okamžik. Stačí pohled. Slovo. Zpráva. Krátká otázka, na ní ještě kratší odpověď. A vše je najednou jinak. Těch okamžiků mám v životě poslední dobou trochu dost. A tak se stalo mnoho náhlých změn. Jak zpívá Vláďa Merta, kterého jsem si ve svém blogu dovolil bez dovolení citovat - máme domilováno.
Stačí krok. Jen dojít tu cestu do konce, vlastně na začátek. Zkrátka zbývá pár kroků. Ale přijde něco, co mě donutí se otočit a tu životní změnu nechat před sebou. Vlastně za sebou. Ale asi to tak mělo být ...
Protože bez toho by se nestala spousta dalších věcí. Další kroky, další cesty - ať už na konec, nebo na začátek ...
Hříšné tělo zvyklé joggingu
nemá žádné zábrany
jako ručník do ringu
knížka veršů padá do vany
do vany, do vany
zami... ZAMILOVANÝ...
Jak už je naznačeno v textu výše, veškerá slova psaná kurzívou nejsou z mé hlavy, nýbrž se jedná o píseň Vladimíra Merty - Domilováno z alba Domilováno. Tímto mu děkuji.
