... ale pěkně od začátku. Předjarní příběh, krátká historka o nezvyklém setkání, o humorném nedorozumění, kterou zde, na svém blogu, nyní převyprávím ...
Jdu po chodníku, když ke mně ze silnice zamíří starší paní na elektrickém invalidním vozíčku. Zastaví přede mnou a říká:
- "Dobrý den, prosím vás, pane, umíte řídit auto?"
- "Dobrý den, ano, umím." Odpověděl jsem trochu v rozpacích z nečekané otázky.
Paní ukazuje ke kraji silnice a ptá se mě, zda bych ji mohl popojet s autem. Dívám se na kraj silnice, kde stojí osobní vůz, a před ním skutečně příliš blízko zaparkovaná dodávka. I tak hledám logiku v požadavku té paní - marně, neboť za osobním autem je spousta místa.
Paní mlčky pozoruje můj nechápavý výraz, pak se mi pokouší pomoci:
- "On mi to zaparkoval moc blízko a já teď neodjedu."
- ’Však nasednete do auta, couvnete si trošku a v pohodě se té dodávce vyhnete a vyjedete’, řekl jsem si v duchu, neboť jsem nechtěl být tolik přímočarý, a můj výraz se začínal měnit z nechápavého na tupý.
Opět na sebe chvilku zíráme.
- "Ale paní, já nejsem řidič té dodávky, já vám s ní nepopojedu, já od ní nemám klíče." Pokoušel jsem se (jako tonoucí) chytnout stébla.
- "Klíče od té dodávky mám já!" Zamávala mi paní před tupým výrazem klíčkama od auta.
Zvedám oči, upírám zrak na zadní dveře dodávky, na kterých (konečně) nacházím ohromný známý modrý znak invalidy a nad ním ještě větší nápis: ’Parkujte prosím v dostatečné vzdálenosti, jinak nejsem schopna nastoupit do vozu, děkuji.’
- "Já jsem vůl", řekl jsem popravdě to, co jsem si o sobě v tu chvíli pomyslel. Nasedl jsem do dodávky, popojel s ní o dva metry vpřed, prohlédl si narychlo vybavení upraveného vozu, vystoupil jsem, pochválil paní šikovné zařízení v dodávce, které ji (za příznivé pozornosti ostatních řidičů) číní schopnou jízdy, vrátil jsem jí klíčky, spolu jsme se zasmáli našemu nedorozumění, tedy spíše - mému neporozumění, a já poté odešel svou cestou.
Tedy ... dívejme se, i po zaparkování našich vozidel, pozorně před sebe - může tam být psáno něco, co jednomu, vlastně DVĚMA lidem, pomůže ze zapeklitě nepříjemné situace.
O tomto setkání jsem se zmínil nejprve na své virtuální "zdi". Pod příspěvkem se objevily tři komentáře mých přátel, čímž byl příběh doplněn vkusnou tečkou:
X: "Vypadáš prostě jako člověk, který umí řídit auto."
Y: "Vypadáš jako důvěryhodný člověk."
Z: "Vypadáš jako Ježíš!"
Vypadám jako člověk, který vám přeje hezké léto.
