aneb "Ze Sluneční zátoky do Františkových lázní". I přesto, že se autor článku považuje za "foglarovce", rád by se předem omluvil ostatním "foglarovcům", jejichž idyly se obsah textu jakkoliv dotkne.
Neděle večer (první část kroniky)
V neděli večer bylo v kempu na Stvořidlech víc lidí jak na Václaváku. A stále přibývali další a další. Kolem deváté večerní mi to trochu začalo lézt na nerva - po sobotní probdělé noci jsem zatoužil po klidu a samotě. Holka z kopírky, občas zde tuto drobnou dívku nazvu i jménem - Hanka, nebyla proti, a tak jsme se na zastávce (ve 21:35) z jízdního řádu dověděli, že nás ve 21:59 popoveze vlak o stanici dál.
V následujících dvaceti minutách jsme se zvládli přemístit zpět do kempu, sbalit si věci, které byly rozházené a rozvěšené ve, a všude kolem stanu, sbalit spacáky, sbalit stan, natočit si nezbytnou dvoulitrovku pitné vody, a doslova doběhnout zpět na zastávku. Ve 21:58 jsme stáli připraveni na stanici Stvořidla. Sami.
S baterkou v ruce jsem se ještě jednou podíval na jízdní řád, a zjistil jsem, že je svátek těch dvou zvěrozvěstů, a že onen vlak nejede. Zjistil jsem, že nejede už žádný vlak. Hanka se chtěla hroutit, ale zhroutila se jen na nádražní lavičku. Slyšel jsem, jak cedí mezi zuby něco o Cyrilovi a Metodějovi, proč sem vůbec lezli, že si měli zůstat smrdět v Soluni.
Co teď? Tma jak v pytli, a zpátky už se nám fakt nechtělo. Jít lesem po červené, to byla v tu hodinu již hloupost. V lese bychom neviděli na špičky vlastních nosů, natož tam hledat červenou. Řekl jsem, že to tedy vezmem po kolejích. Hanka se začala hroutit podruhé, ale nakonec jsme vyrazili směr Vilémovice.
Šlo se pěkně, na pražce bylo, i přes tu tmu, krásně vidět. Hanka sice říkala, že nic nevidí, ale když jsem jí řekl, ať si konečně sundá ty sluneční brýle, začala si dokonce pozpěvovat naši hymnu "Já bych si koupil myši". O té ale jindy. Musím ovšem podotknout, že nás po celou dobu cesty doprovázelo obrovské množství světlušek. Nádhera, nikdy jsem jich tolik neviděl.
Holka z kopírky začala po půl hodině mluvit cosi o tom, že už jdeme pěknou dobu, že už tam musíme být. Zrovna, když jsem jí chtěl skepticky oznámit, že nejsme ani v polovině cesty, objevila se po pravé straně modrá cedule s bílým nápisem Vilémovice. Hanka měla pravdu. Sám jsem byl překvapený. Když jsme tu zastávku jeli odpoledne (z Vilémovic na Stvořidla), zdála se mi ta štreka delší. Nicméně, Hanka celou cestu tvrdila, že se bojí, a na mou otázku, čeho se bojí, řekla vždy jen: "Já nevím." Ve Vilémovicích jsme to ovšem zjistili: Když jsme lezli z kolejiště na perón, vyplašili jsme nějaké zvíře, patrně to byl zajíc. Hanka se lekla zajíce, vyjekla, čehož jsem se lekl já. Začal jsem se tedy bát taky.
Přešli jsme po lávce Sázavu na její levý břeh, tam už jsem rozsvítil baterku, abychom po břehu bezpečně došli do cíle - do půl kilometru vzdálené Foglarovy Sluneční zátoky. Když jsme tam přišli, nebe už zdobilo tisíce hvězd. Chvíli jsme se do toho nebe dívali, pak jsme si v samém středu louky rozbili stan. Sami.
Skrz několik stromů jsme pozorovali dění v nedalekém dětském táboře. Holka z kopírky mi řekla, že nikdy na žádném táboře nebyla. Když jsme před půlnocí vlezli do spacáků, začal jsem jí vyprávět, jak to na takových táborech chodí, co se tam dělá, a tak. Pak jsem zjistil, že si povídám už jen sám se sebou, tak jsem šel též spát ...
Ale tím táborem to nekončí, tím to vše teprve začíná! Spali jsme totiž nebezpečně blízko třetí mety ...
Zpět do nedělního odpoledne (druhá část kroniky)
- "Jak to víš, že ten barák jsou záchody?" Zeptala se mě holka z kopírky, když jsme odpoledne, při první, tentokrát ještě odpolední návštěvě, opouštěli Sluneční zátoku a procházeli kolem ’pionýrského’ tábora.
- "Hajzlíky jsou na táboře vždycky trochu mimo areál." A šel jsem.
Nemýlil jsem se. Budovu jsem obešel, a z druhé strany našel vchod na WC. Nízko umístěné malé pisoárky mi prozradili, že jsem správně na "hochách". Totiž - i my, Hoši od Bobří řeky, máme občas potřebu. Tři kovové kabinky mi připomněly vojnu -přesně takové jsme měli v Čáslavi na letišti. Zavřel jsem se do té prostřední. Po malé chvilce vešli dva hoši, jeden šel do kabinky po mé levé ruce, druhý do kabinky po mé pravé ruce. Po několika vteřinách ticha se z levé kabinky ozvalo:
- "Kdo jsi?"
Nic. Ticho. Cítil jsem se jako vetřelec, ale rozhodl jsem se nevyslovit ani hlásku. Otázka padla znova, důrazněji:
- "Kdo jsi?!"
Zachránil mě kluk z pravé kabinky, který odpověděl:
- "Matouš, přece!" Byl to Matouš.
Zase chvíle ticha. Po ní další otázka z levé kabinky:
- "Už kakáš?"
Zase nic. Zase ticho. Zase jsem se cítil jako největší vetřelec, ale rozhodl jsem se mlčet. Nebudu těm dětem přece vysvětlovat, že po sobotní dávce alkoholu je můj trávící trakt totálně rozhozenej, a že na tu otázku tudíž nemůžu jednoznačně odpovědět.
Levá kabinka nelenila a zeptala se ještě jednou, důrazněji:
- "Už kakáš?!"
- "Ještě ne." Zachránil mě podruhé Matouš. Matouš nekakal, ale snažil se - bylo to na jeho odpovědi znát.
Následovala komunikace mezi levou a pravou kabinkou: "Matouši, proč to těm holkám říkáš?" ... "Já nevím, už jim to říkat nebudu." ... "A nebo jim to klidně říkej dál." ... "Ne, já už jim to říkat nebudu." Prostřední kabinka poslouchala, nechápala, a dále mlčela.
A to je celé. Nejdřív se uvolnila levá kabinka. Poté odešel i Matouš. A nakonec, aniž by někdo něco zpozoroval, se uvolnila i kabinka prostřední, z které zmizel jen potřebný kousek toaletního papíru.
Za záchranu patří Matoušovi dík. Je to můj kámoš.
Pondělí ráno (třetí část kroniky)
Na poslední fotografii nic není. Na poslední fotografii "zdánlivě" nic není, ale ... nejprve se vrátím tam, kde jsem v první části příběhu skončil:
S holkou z kopírky spíme v jediném stanu na louce Foglarovy sluneční zátoky. Ano, u Bobří řeky. Je ráno. Slunce už nějakou hodinu praží do východní stěny našeho stanu, jsme však ve svém spánku vytrvalí.
V osm hodin, na minutu přesně, se z amplionů v dětském táboře, který je od stanu nadohled, ozve první píseň. Podíváme se s Hankou na sebe, říkám: "Budíček." Druhá píseň - jakési svižnější disco, o dost hlasitěji, říkám: "Rozcvička." Třetí píseň - "Františkovy lázně", tuším, že to jsou ti pseudo-rockeři Mandražé. Recese? Budiž.
Rozepínám vlez do stanu, který jsem v noci schválně umístil směrem k táboru. Skrz něj, ještě vleže, sledujeme děti, které se plouží do umývárek, na wecka a zpět, a pro které jsme tak trochu atrakcí, rozptýlením, až pozdvižením. Větší zájem ovšem vzbuzujeme u dvou starších výrostků, patrně vedoucích, kteří náš stan pozorují. Po chvilce nám mizí z pohledu, aby se nám za stanem ozvaly jejich kroky. Ti dva si nás obešli a stojí přímo za stanem. Oba pozdraví:
- "Dobrý den."
- "Dobrý den." Odpovíme naráz já i Hanka skrz celtu.
- "To že jste na soukromém pozemku, to vám asi nevadí ..."
- 'Dokud jsem to nevěděl, tak mi to bylo opravdu vcelku jedno.' Odpovídám si vduchu. Chlapec pokračuje:
- "... ale bylo by dobré, kdyby jste tu za hodinu už nebyli. Ten stan jste si totiž postavili kousek od třetí mety, a až ty děcka začnou hrát, tak vám ten příbytek převálcujou."
- 'Jaká meta? Jak převálcujou? O co tu jde?' Říkám si opět v duchu a odpovídám nahlas: "Myslím, že do hodiny to půjde."
- "Tak dík." A vedoucí odcházejí.
Obleču se, vylezu ze stanu, abych se podíval, o čem ti dva mluvili. Koukám kolem sebe a vidím, že jsme si náš stan rozbili šikovně uprostřed provizorně vysekaného baseballového hřiště, skutečně nedaleko třetí mety - tu můžete konečně vidět na fotografii: Po pravé straně bílý bod (třetí meta), od ní nahoru a doprava vedoucí vysekaná dráha pro běh od mety k metě, a zválený čtverec trávy tam, kde stál náš stan. Otočím se k táboru a sám před sebou svou mýlku obhajuji: 'Ale já to stavěl o půlnoci!'
Na Foglarovu Sluneční zátoku jsme dorazili pěšky, v noci, za svitu světlušek, přespali jsme tam, uprostřed baseballového hřiště, a vzbudily nás Františkovy Lázně. A to je konec tak trochu jiné Kroniky hocha a dívky od Bobří řeky.
