Zavřete oči, dívejte se (futuristický fotoblog)

Fotoblog, na který se divák musí koukat se zavřenýma očima. Pokud ovšem nedisponujete ani špetkou fantazie a představivosti, neuvidíte nic. Vůbec nic!

Vzhledem k tomu, že jsem svůj aparát nechal celý prosinec zahálet, budou mít fotografie, publikované v tomto fotoblogu, poněkud imaginárnější formu. Nebo li - budou teprve vyfoceny, někdy v budoucnu. Chápu vaše udivení a vím, že jsem povinován tento svůj počin vysvětlit: Pravděpodobně za to může má nová pracovní pozice, která mi ubírá na intelektu, uměleckých schopnostech, na mém bohémství a na mé neuspořádanosti, na mém výtvarném vidění, na mém citu a hloubce. A nebo jinak, trochu vážněji, já zkrátka nemám čas. Jediné, na co můj nový post, ani čas, nedosáhne, je moje fantazie. A tak jsem jí povolil uzdu ...

První fotografii jsem věnoval, když je dnes ten novej rok, svému Pé eFku. Pokud zavřete oči, uvidíte na ní otevřenou láhev šampaňského, která stojí v louži vyšuměného vína. Vedle lahve jsou dvě šampusky. Jedna šampuska leží. Ta druhá, vzdálenější od lahve, která stojí, je ještě z poloviny plná. V ní, na hladině vína, plave korkový špunt. Fotografii jsem nazval: Jak na novej, tak po celej.

Druhá fotografie je černobílá, nazývá se: Labuť. Je na ní jaro. Louka. Ta slečna, která ještě není svlečená (ten akt bude následovat níže, vydržte), na ní tančí "umírající labuť". Krásné pohyby. A kdyby jste viděli ten výraz v obličeji. Zavřete oči a třeba ho uvidíte. Je krásná, ta labuť. Chtěl bych ji mít. Myslím jako úplně. Jsem ale klidný, ta labuť totiž patří ke mně. Takže ji budu mít. Úplně. A ti zědavci, co na ní koukaj, mi záviděj. Ta závist je z té fotografie cítit ... cítíte ji?

Když zavřete oči, uvidíte třetí fotografii. Též nemá žádné barvy. Jenom černou a bílou. Je to siluetová fotografie. Mám takové rád. Zachytil jsem na ní schody. Každý schod je jinak vysoký. Po těch schodech se smí pouze stoupat. Nikdo z nás ty schody nechce brát po dvou. Fotografii jsem nazval: Do nebe. Jde z ní strach.

Další fotografie je portrét. Je na něm obličej blázna. Zkuste zavřít oči ... vidíte ho? Je to úplně normální šťastnej blázen. Je to z jeho výrazu na první pohled znát. Prostě takovej ten hodnej magor, kterému musí jeho bezstarostnost závidět každej člověk. Jako třeba já. A proto jsem k té fotografii, kterou jsem nazval Občas bych chtěl bejt blbej, složil krátkou jednoduchou bláznivou básničku:

Jen tak si sedět,
do zdi tupě zírat,
však stačí vědět:
"Mé jméno je Ctirad."
Jen tak si sedět,
v rytmu se kývat,
pročpak se stydět,
když nahlas chci zpívat.

Vlastně ...
proč jenom sedět,
když umím lítat!

Zavřete oči a uvidíte pátý obrázek, kterému vévodí velký osamělý strom. Tuším, že je to dub. Ale jistej si nejsem. Obloha je v pohybu. Každému fotografovi musí být hned pří prvním pohledu jasné, že použiji delší expoziční čas. Nevím ještě jak dlouhý ten čas bude, ale když se na to mázlé nebe dívám, tipuji tři až čtyři a půl vteřiny. Pod tím nebem je malá lavička. Na té lavičce sedí jedna stará paní, která celý svůj život zasvětila sopkám a vulkánům. Ví o nich všecko. Fotografii jsem nazval: Pauza.

Na šesté fotografii můžete vidět, samozřejmě jen když zavřete oči, dvě černobílé půlky. Takové čerstvé, mladé, pevné půlky. Nejsou ani velké, ani malé. Tak akorát. Jak my chlapi říkáme - do ruky. Tedy - do větší ruky. Na pravé půlce je jediný barevný bod celé fotografie - namalované červené srdíčko. On totiž celý ten nádherný zadek té nádherné mladé holky má tvar nejnádhernějšího srdce na světě. Fotografii jsem nazval podle jména té dívky. Nechám si ho s dovolením pro sebe.

Poslední, sedmá fotografie, nese název: Já. Překvapivě jsem na ní já. Však to není můj jediný autoportrét zde na blogu. Sedím ve velmi pohodlném křesílku. Někde na venkově. Pod švestkou. Dlouhé vlasy i můj vous jsou sněhově bílé. Takový underground v důchodu. Čtu. Bez brýlí! Na stolku v popelníku mi zhasla už pětkrát znovu zapálená samozhášecí cigareta. Přemýšlím, jestli nezačít kouřit raději dýmku.

Tak jsem si zafantazíroval. A proto doufám v platnost pořekadla "jak na novej, tak po celej". Mám totiž fantazii rád. A mám jí dostatek. Možná i přehršle. Taky doufám, že nejste zklamaní. A nebo dokonce na mě, za tento džouk, naštvaní. Však já vám ty půlky jednou vopravdu vyfotím. Fakt, bez prdele ...